Mouka a 4 vejce na Blog.cz

Ukázal se mi anděl,

mezerou mezi plasty.

Usmál se a řekl děkuju,

a pak jsem se usmíval zas já,

zas ty.

Slova tvoří řád,

uvnitř tvého bytu.

Když cítím postel hřát,

za měsičního svitu.

Na balkoně cigareta hasne.

Padala jsi dlouho? Jasně.

Hranice mý lásky k tobě,

posouváš jen sama k sobě.

Ale co jinýho v době,

kdy prolhaný jste obě.

Jsi krásná jako nová masna,

všude čisto a chlad.

Nechal bych tě v klidu,

ale jsem chlap.

Dobrý den, vítám vás na prohlídce našeho moderního skladu. Nyní si, prosím, nazujte návleky na boty, aby ste nám podrážkami neporýpali podlahu, která má historicky nevyčíslitelnou hodnotu a přesuneme se do první části prohlídky a to bloků Q. Následujte moji mrkev.

Zde se na chvíli zastavíme, jsme totiž v blocích Q a zde stojí za zmínku informace, že zde v roce 1994 nechal skladník Karel postavit tak vysokou sekci Q64 jen z lednic, že spodní již nevydržely tak vysoký tlak a staly se z nich heligonky. Je to právě tato sekce a můžeme si povšimnout, že i dnes jsou tu lednice, jak koukám, pravděpodobně pořád ty z roku 1994. Nyní bude následovat přesun na překládací rampy, následujte moji mrkev.

Zde můžeme vidět první, největší část ze všech ramp našeho skladu, je jich zde celých 12. Sem přijíždí každý den od rána až do noci nákladní vozy plné zboží, a nebo naopak prázdné, čekájící na naložení. Za mými zády si můžete prohlédnout typického rampaře, je zrovna neveselý, protože mu přijel kontejner plný těžkých praček na vykládku. Za ním pak sedí u stolu přijímací technik, též neveselý. Následujte moji mrkev a nastupte si prosím na autobus, provezu vás sekcí F, kde se dozvíme další zajímavost.

Tak jsme zde, v sekci F22, po mé pravici pozorujte perfektně urovnané zboží, jsou to mikrovlnné trouby, varné desky a odsavače par, kterých se také týká zajímávost. Když nastoupil do pracovního poměru, kolem roku 2002, jistý skladník Samuel, nevěděl, že má zavážet odsavače par číselnými kódy EAN do uliček, aby byly ostatními skladníky dobře čitelné. Samuel je samozřejmě nedal kódy do uličky, ale od uličky, uličník. Od té doby tyto odsavače nikdo nenašel. Nyní se přesuneme přes celý sklad do bloků U, po cestě si u sloupů všimněte jednotek klimatizace, které po celý rok udržují ve skladě příjemnou pokojovou teplotu. Následujte moji mrkev.

Zde, v blocích U, se traduje, že kdo zde dostane službu, již nikdy nebude jako dříve. Mnoho skladníků to zkoušelo, marně, všichni si následky ponesou až do smrti. Můžete si zde prohlédnout nádhernou sbírku praček od nejznámějších světových výrobců. Sbírka je stále postupně doplňována o nové série a modely a jedná se o jednu z nejobsáhlejších v České republice a možná i ve střední Evropě. Po mé levé ruce můžete chvíli pozorovat skladníka Petra při práci. Nechoďte příliš blízko, ať ho nevyplašíte. Všimněte si nápadného hrbu na jeho zádech, kulhavé chůze a slintání, to je normální jev. Za 5 minut se sejdeme u kanceláří, následujte moji mrkev.

Nacházíme se v poslední veřejně přístupné části našeho skladu a to u kanceláří. Ostatní části jsou již zcela nehumánní, či obsahují místní tradice a zvyky, jejichž sledování by vás mohlo pobuřovat. Na tomto místě zaměstnanci svačí, vykonávají potřebu a spí, když se jim nechce z práce domů. Za rohem najdete návštěvní knihu, kde rádi uvítáme vaše reakce, jak na prohlídku samotnou, tak na podobu skladu celého. Poté prosím vraťte návleky na boty do beden, které jsou u východu, umyjte si ruce, vypláchněte držku a těšíme se zase třeba někdy nashledanou.

Jestli jsem oblohou,

buď ty mým sluncem.

A jestlis hrníčkem,

podšálkem už jsem.

Budeš mou pepřenkou a já tvou slánkou,

nebudem spolu jen tělesnou schránkou.

Kostičky - 38%

Hosté do domu - 26%

Hranatí - 17%

Satanisté Čech a Moravy - 8%

Nerudní - 5%

Na drogách nezávislí - 4%

Strana za bezpráví - 2%

Něco ve vzduchu.

Skoro šokující.

Noční život.

Čáry máry.

Cáry, hadry kolem.

Větve nahoře.

Borůvky v brusinkách.

Voda z pramenu.

Asi se projdu, to neni jen tak...

Asi ste si všimnuli, že tu za březen nic není.

Přijďte včas a postavte se na vyvýšené pracoviště před pás. Čekejte až přijede kovový černý rám a podle samolepky zjistěte druh potahu. Otočte se a vyberte sedák s výplní tohoto typu ze zásobníku. Opět se otočte, zacvakněte přední sponu sedáku do rámu a "naložte" celý sedák na spodní část rámu. Pozor na latexovou výplň, může se ohnout a vzpříčit, též pozor na potah, jeho přední okraje musíte zasunout tak, aby kryly drátová oka v přední sedací části rámu. Poté nahmatejte dvě posuvné díry pro upevnění dětské sedačky a prostrčte je výplní. Nyní již můžete prostrčit rámem opěry 3 spony a zacvaknout je do zadní části sedáku. Mírně se nakloňte na stranu, tam kde se v autě nachází schovaná strana sedačky a přetáhněte zde kapsu z potahu přes výplň sedačky. Poté na této straně zasuňtě dvě spony do spoda sedačky tak, aby byly zasunuty celou svou plochou. Přesuňte se na druhý bok budoucí sedačky, uchopte pevně zadní kapsu sedačky a silou ji přetáhněte přes zadní roh rámu a pečlivě, pomocí síly, uhladtě případné zvlnění potahu na rohu. Nyní již můžete zasunout dvě spony sedákového potahu do spodní strany rámu, totožně s druhou stranou, opět pozor aby spony byly zasunuty po celé své ploše. Po narovnání švů máme sedákovou část sedačky hotovou.

Nyní se otočíme a z druhého zásobníku vezmeme opěrový potah s výplní identického typu jako máme sedák, opět se otočíme a narazíme ho na rám opěry a za stálého kývání ze strany na stranu posouváme potah s výplní stále níže dokud to jde. Poté dlaněmi tlačíme na vrch potahu a kruhovými pohyby protáhneme výplň raketkami. Nyní musíme protáhnout raketky i potahem. Nejdříve protáhneme vršek raketky do necelé poloviny jejího průměru, poté protáhneme zbytek raketky, ale střídavě jednu a poté druhou stranu. To samé opakujeme u druhé raketky a dáváme si pozor, aby se nám potah o raketku nezasekl a nerozpáral. Nyní zastrčíme spodní část kedru potahu opěrky pod spodní část rámu opěrky, zmáčkneme páčku na skopení opěry a tu skopíme. Narovnáme výplň ve vrchní části opěry, též ve vrchní části obrátíme švy a otočíme se. Z bedny vezmeme háček s gumou, opět se otočíme a silou prostrčíme gumové očko dírkou v potahu, poté gumu protáhneme okem v rámu a protáhneme ho až dozadu nahoru do rámu kde ho zahákneme za kovový hák. Poté otočíme celou sedačku a silou zapneme kedr na spodní straně potahu, opět otočíme celou sedačku, vytáhneme zip a pomocí kleští ho zapneme, poté již jen... Už mě to nebaví.

Všechno co dokážu,

všechno co mám.

Ne, já... přece tě nedám.

Zůstaň mi dál,

nenechávej se vzít.

Chci dál tu s tebou být.

Zasranou kolej,

nechutnej vlak.

To přeci nebylo jen tak.

Asi už se nedovím,

kdo si s tvými vlasy hrál,

kdo svolení mu k tomu dal.

Kdo s tebou tenkrát v noci spal.

Dělám si seznamy,

s krycíma jménama.

Dělám si seznamy,

ale teď co s nima?

Až zjistěj co sem za zvíře,

že nemám smysl pro humor.

Chytnou mě za mříže

a se mnou ty s krycíma jménama.

Je mi zima. Jen co usnu, probudím se. Krajinou slonů, děravou dekou kolem poledníku dorazím pro tebe. S kapesníkem v ruce. Podél stlačeného vzduchu. Na točně zastavíme. Mrknem já na nebe, ty na mě. Půjdem od sebe i proti sobě. Asi mám horečku. Co až se srazíme?

Nechť dobrý den. Nejdříve jemně zderivujte tlačenku a odmocněte dobře nůž. Do hrnce přičtěte máslo na druhou. Na druhou ploténku opatrně integrujte množinu zeleniny na pánvičce. Nad touto celkovou množinou ihned proveďte konvergenci digestoře. Binomicky zavřete oči a tlačenku limitujte k hrnci. Určete vektor, zabijte traktor, vítejte na vysoké škole.

Jako touha, láska,

tak i oheň praská.

Jako hřejí tvoje ruce,

hřeje i polední slunce.

Jako úsměv na tvé tváři,

smějí se i teplem žháři.

Jak sis se mnou chtěla hrát,

o to nestojí se rvát.

Jako někam míří svět,

mířím, už tě nechci teď.

Jako jsem chtěl jenom tebe,

můžu chtít i třeba sledě.

Kdybych byl holka balil bych kluky jako jsem já.

Hoří les,

z těla ven mi utíkají buňky.

Hoří les, pršet nebude,

z lesa ven utíkají mi buňky.

S hlavou v kouři se nehasím.

S ohněm v duši amen.

Přicházející déšť,

v prvních kapkách.

Z louky motýli vylétnou,

být bos, být blíže.

Vítr rozhání kouř,

začínám vidět dál.

Kapky hady popel zhasínají.

Z lesa jde chlad.

Mokrým popelem vrátit čas.

Je tu zima.

Být blíže, hořet.

Nechat buňky utíkat.

Už víš co je láska?

Tento příběh se stal jednoho slunečného dopoledne v srpnu roku 1977. Nevím, jestli je to pravda, ale takhle mi to vyprávěl jeden můj známý. To ráno bylo slunce velmi nízko nad obzorem a v ulicích New Yorku bylo horko, jaké tu už dlouho nikdo nepamatoval. Lidé se líně šourali do práce. Stejně jako naše hlavní hrdinka Luisa. Ta ale chodila svou línou a nešťastnou chůzí každý den. Před dvěma roky se totiž rozvedla se svým, teď již bývalým, manželem. Ona ho milovala, ale on to tak necítil. Bohužel si ale za ty dva uplynulé roky Luisa nedokázala najít nového partnera a začínala nabývat pocit, že už ji na světě nic netěší. Když dorazila do své kanceláře ve 13. poschodí výškové budovy společnosti Entwine, pro kterou pracovala, dala si uvařit vodu na svou oblíbenou překapávanou kávu, která ji už ale v poslední době také přestávala chutnat. Zasedla za svůj pracovní stůl, zalila šálek kávy a začala se probírat doručenou poštou, přičemž tajně doufala, stejně jako každé ráno, že mezi stohy dopisů bude i odpověď na inzerát, který si každý týden podává do novin New York Times do rubriky seznamka. Korespondence bylo dnes obzvlášť hodně, slunce svítilo okny do kanceláře naplno a v celé budově byla rozbitá klimatizace. Ručičky na ciferníku se sice dnes otáčely pomalu, ale jedenáctá hodina se již blížila a to znamenalo oběd. Oběd v přeplněné jídelně. Bez klimatizace. A mezi dopisy Luisa nenašla odpověď.

To ráno nastoupil do práce i pošťák Sam. Jako každé ráno se i on do práce netěšil. Ne snad, že by ztratil smysl života jako Luisa, ale on ho ani nenašel. Z jeho minulého zaměstnání rozvážeče pizzy ho vyhodili, protože byl nedochvilný a neměl správné pracovní nasazení. I dnes Sam do práce zaspal a z práce potřeboval jít dříve, aby stihnul v televizi svůj oblíbený seriál a pomohl příteli Tomovi se stěhováním. Ještě, že má pracovní dobu od čtvrté hodiny ranní jen do hodiny desáté. Stejně měl ale plnou hlavu myšlenek, co bude dělat odpoledne a večer a plné auto dopisů, které musí během rána roznést. Nejdříve roznesl pohledy do rodinných domků, zašel si na snídani a poté se jal roznést dopisy na hlavní třídu do kancelářských budov. Jak přejížděl od jedné budovy k druhé, pořád jen nadával. Jednou na řidiče, který mu nedal přednost v jízdě, jednou na služební vozidlo, které má špatně navrženou bednu na dopisy a ty zapadají pod sedačky. Náladu mu ještě více zkazila slečna, která se, když nesl pytel dopisů po schodech, šourala ze strany na stranu a on ji nemohl předběhnout. To byla jeho dnešní poslední pracovní zastávka a poté už spěchal zpět na poštu. Odevzdat auto a rychle domů, aby stihnul svůj oblíbený seriál v televizi. Už si doma sedal do křesla a zapínal televizi, když zjistil, že mu chybí něco, něco bez čeho svůj oblíbený seriál sledovat nemůže. Jeho dioptrické brýle. Zapomněl je v autě v přihrádce na doklady, kam je pravidelně odkládá, protože je k řízení nepotřebuje. Rozloučil se tedy s televizí a vrátil se zpět na poštu do auta. Když už otevíral dvířka přihrádky s brýlemi, všiml si jednoho zatoulaného dopisu pod sedačkou. "K čertu, zpropadený bedny. Jakto, že jsem si ho předtím nevšimnul?" Nezbývalo mu nic jiného, než dopis doručit. Nastartoval auto a vezl dopis s úhledně nadepsanou adresou na místo doručení.

Poslední postavou tohoto příběhu je Tom. Mladý a pohledný muž, momentálně bez partnerky. Dnes ráno nikam nespěchal, zaměstnání ho čekalo až večer, chodil totiž do továrny na noční směnu. Vstával proto dnes až kolem desáté hodiny. Ke snídani si udělal tousty a pak šel do garáže. Musel totiž připojit vlek za auto, protože měl jet stěhovat několik skříní z domu svých rodičů do domu svého. Když vlek připojil, měl ještě čas. Šel do kuchyně, uvařil si čaj a otevřel dnešní New York Times. Ani ho moc nezajímaly zprávy z dopravy, politiky, jako ho zajímala rubrika seznamka. Zajímalo ho, jestli tam ještě najde inzerát , který tam vídával již delší dobu a rozhodl se na něj včera odpovědět. Mladá žena hledá ohleduplného muže pro láskyplný vztah na celý život. Tak ten inzerát zněl a byl tam dnes opět. "Snad se mi ozve." posteskl si a odebral se do auta, protože se již blížil čas kdy měl jet stěhovat.

Vraťme se nyní zpět k Luise. Ta smutná, že jako obvykle nenašla mezi dopisy odpověď na svůj inzerát šla zkroušeně k jídelně. Vystála dlouhou řadu na oběd, který ji stejně nechutnal a když odnášela prázdné talíře, jeden ji vyklouzl, rozbil se a Luisa se řízla do ruky. Bylo jí hrozně, měla pocit, že ji celá jídelna pozoruje a vůbec nikdo ji s úklidem střepů nepomohl. Se zadržovaným pláčem odběhla do své kanceláře, otevřela okno a postavila se na okenní rám. Nic netušící Tom už byl v tu chvíli na cestě ke svým rodičům, projížděl kolem sídla firmy Entwine, když z ničeho nic na auto před něj spadla žena. Tom se lekl a prudce zatočil do protisměru, kde se v plné rychlosti srazil s poštovním autem. Ještě, než se mu zatmělo před očima, zahlédl v poštovním autě přítele Sama s vyděšeným výrazem v obličeji.

Je asi hodina po půlnoci, ležíme na chodníku a já nohy v silnici. Necháváme se unášet nocí, když se nade mnou objevila hlava. Hlava co mi začala důrazně klást na srdce, že bych měl ty nohy dát okamžitě ze silnice. Po chvíli mého ignorování začíná hlava přidávat na důrazu a zřejmě ji dochází trpělivost. Po ještě, z mé strany klidné, výměně názorů jsem zjistil, že to není jen hlava, co se mě snaží ze silnice dostat. Pevná ruka teroristy se mnou vymetá chodník a já se snažím vysmýknout se a postavit na nohy. Po chvíli se mi to podaří a po krátké potyčce ve stoje, vysvětlení teroristovi, že se prát nechci a pomoci ostatních přítomných se naše persony oddalují a terorista mizí kamsi k domovu. Já po rekognoskování sebe zjišťuji, že jsem v pořádku, nicméně mám odřené nové kalhoty, bundu, foťák a mám zkažený večer.

Možná se teď ptáte proč to vyprávím? V tom případě už nečtěte dál. A možná si také říkáte proč jsem nazýval onoho "fousáče" od dvou dětí teroristou? Když totiž den po této scénce usínám, stále mi nedá přemýšlet o tom, co se stalo a napadá mě připodobnění k terorismu. Proč teroristé páchájí bombové útoky? Chtějí násilnou donucovací metodou dosáhnout nějákého cíle, například šířit dál islám, ale my bombové útoky nechceme a chceme si dál každý věřit nebo nevěřit v co chceme. A i já věřím, že moje nohy nikomu nevadily. Ale co když je islám skutečně to nejlepší a muslimové to vědí už teď, jen zbytek světa k tomu dospěje až třeba za 3000 let? V tom případě jsem zbytek světa a čekám, jestli to co dělám je správné a určitě nemíním toho nechat, protože mi to prostě někdo řekne. A já si myslím, že to co jsem dělal je správné, protože mě napadla teorie. Teorie jak je správné si nechat přejet nohy. Představte si, že je rok 2014 a na světě se množí případy, kdy lidem u silnic auta přejíždějí nohy, tento trend, nechat si přejet nohy, jsem zavedl já, no a v roce 2048 už je míra přejíždění nohou opravdu vysoká, lidé si nohy nechávají přejíždět i na křižovatkách, parkovištích i tradičně na mostech. A tak si již řidiči začínají dávat pozor a jezdí pomalu a obezřetně, aby už nepřejížděli jiným lidem nohy. A pak tedy začíná éra bezpečí na silnicích, už se téměř nestávají dopravní nehody a když se občas nějáká stane, tak jde opravit zaleštěním škrábanců na laku auta. Což je vlastně vyřešení problému, který se snažíme vyřešit přibližně od té doby, co na silnicích jezdí auta. Nicméně tato éra bezpečnosti provozu na silnicích by nemohla nastat, pokud by se teroristům podařilo mi v tom zabránit. Takže závěrem, jezděte bezpečně rovnou a nečekejte, až na to přijdete evolucí, protože jinak už příště do tý tlamy dostanu.

A příště si rozebereme třeba téma "jak cítím lásku", takže si nažhavte nosy.

Pozn.: Vývojové vize v článku neberte na lehkou váhu, naše babičky si taky nedokázaly představit, že budeme mít mobilní telefon a maminky by nenapadlo, že se bude voda prodávat v PET lahvích.

(PS: Kdybyste se chtěli někdo zapojit do projektu "Bezpečí na silnicích", tak napište. Nové členy nabíráme neustále.)

Konečně zase spolu. Naše těla nebezpečně blízko. Uplně cítím jak se chvěješ. Z kazeťáku zní "no war places", propadám euforii. Naše těla spojena rty, jazyky hračky. Naše sny, horká těla. Knoflíčky, tvoje tváře žhnou jako polední slunce. Hoříme! Hoříme! Tvoje ňadra, cítím tvůj dech, slyším tlouct srdce, někdo klepe na dveře. Zbytečná slova, oba to víme. Šaty sjíždí po hladké kůži. Tvůj pupík je jen dálnice na jih. Celá se třeseš, tiskneš mě k sobě. Potichu vzdycháš a šeptáš "nepřestávej". Naše těla propleteny v jedno. Postel je malá, noc dlouhá. A zítra písemka z češtiny.